Jdi na obsah Jdi na menu

Hamlíkov

29. 12. 2009

Hamlíkov a děti z Hamelnu

Ervín Černý-Křetínský

Málokoho překvapí, že tuto dědinku v zalesněném svahu nedaleko Ruprechtova vypátral podomský „vyšetřovatel“ zaniklých osad Ervín Černý. Následuje jeho článek, který napsal roku 1996 pro Vyškovské noviny, v němž hovoří o tajemstvích Hamlíkova.

Obrazek

Zaniklý Hamlíkov jsem vytrvale hledal o svých dovolených již několik let. Nedochovala se o něm žádná pověst, ani pomístní jméno. Jen několik zmínek v archivních pramenech svědčilo o jeho existenci. Poslední údaj o něm, složený pouze ze dvou slov, čteme z roku 1596, a to jako o vsi trvale pusté.
Jednou jsem byl přesvědčen, že jsem Hamlíkov našel. Neměl jsem ještě dosti zkušeností a za stopy po zaniklých staveních jsem považoval hromádky kamení, které byly roztroušeny na přechodu náhorní plošiny ve svah, který se skláněl do údolí potůčku, tekoucího od podomského koupaliště. Okolí domněle zaniklé vesnice bylo poseto stopami po zaniklých lánech. Posadil jsem se na pařízek a očima jsem vychutnával krásu vzrostlých jedlí a sytě zeleného hebkého mechového koberce, který byl až do nedohledna místy pokryt pohádkovými závoji bělostných pomněnek. Do okolního lesního ticha se odněkud z dálky linulo tlumené zvonění kostelního zvonu. Měl jsem pocit, jakoby to byly vzdálené hlasy a lkaní dávných předků, kteří tu kdysi přicházeli na svět, pracovali a zase odcházeli.
Ale mýlil jsem se. Hamlíkov zde nestál. Zaniklá plužina (1) patřila zaniklému městečku Schreynernu, vzdáleného od místa mého domnělého nálezu více než jeden kilometr. Hamlíkov bylo třeba hledat jinde.
„Jinde“ znamenalo někde v okolí mé rodné vesnice Podomí. Hamlíkov je totiž, až na malé výjimky, v archivních pramenech uváděn společně s Podomím. Hledal jsem proto v lesích kolem mé vesnice, ale stopy po Hamlíkovu jsem nenašel. Našel jsem je v zemském moravském archivu v Brně. V Půhonných knihách (2) při roku 1572 stojí, že obyvatelé z Ruprechtova chodí a honí svůj dobytek na Kuchlov po cestě, která vede nad vsí Hamlíkovem.
Po tak šťastně objevené informaci už bylo snadné nalézt stopy po zaniklém Hamlíkovu. Zjistil jsem je na nezvykle příkrém svahu Psího žlebu v okrajovém pásmu lesa v trati Stříbrná v podomském územním katastru. Napočítal jsem deset reliktů po zaniklých staveních na levostranném svahu potůčku Psího žlebu. Byly rozestavěny v mírně esovitě prohnuté řadě, dosahující délky 165 m. Pravostranný, neméně prudký svah byl bez stop po zaniklých stavbách, ale v náhodně zvolené malé sondě jsem nalezl více keramických střepů z doby vrcholného středověku.
V okolních lesních terénech jsem v následujících dvou letech objevil stopy po čtyřech plužinových tratích. Průběh zaniklých lánů nasvědčuje tomu, že i dnešní sousední polní trať, sahající až k polní cestě, nazývané ve vrchnostenských spisech původně Granitzweg a později Grancovák, náležela do rámce hamlíkovské plužiny. Hamlíkovská plužina by pak zaujímala plochu 249 hektarů, tedy jednu z největších rozloh ze všech plužin nalezených 54 zaniklých osad. Na jednu usedlost v Hamlíkově by pak průměrně připadalo 25 ha půdy, což je výměra, jaké nedosáhla takřka žádná z mnou objevených zaniklých osad. Domnívám se proto právem, že Hamlíkov měl podstatně více usedlostí než lze dnes napočítat a že další usedlosti stály mimo dnešní les v polní části Psího žlebu. Nálezy keramiky v těchto kaskádovitě probíhajících polních parcelách by tomu rovněž nasvědčovaly.
Tato rozvaha je velice důležitá, přihlédneme-li k odezvě, k níž došlo po publikování zprávy o Hamlíkovu a o jeho lokalizaci, zjištěné v podomském územním katastru. Článek vyšel ve Zprávách Okresního vlastivědného muzea ve Vyškově a záhadným způsobem se dostal do rukou učitele Hanse Dobbertina z Eldagsen u Hamelnu, městě vzdáleném 60 km jihozápadně od Hannoveru v severním Německu.

Pan učitel Dobbertin, zanícený vlastivědný badatel o historii svého města, dal si přeložit můj článek do němčiny a ihned mně poslal dopis, ve kterém se tázal, zda-li se domnívám, že mnou objevený zaniklý Hamlíkov je onou vesnicí, kam podle doktora Wanna měly být před sedmi sty léty odvedeny děti z Hamelnu. Bývalý opavský archivář Wolfgang Mann totiž vyslovil a vědecky zdůvodnil domněnku, že krysař, známý po celém světě z řady pověstí, odvedl roku 1284 z města Hameln 130 dětí do Hamlíkova, vesnice, která posléze zanikla v neznámém místě, někde mezi Olomoucí a Brnem.

Obrazek

Zde je třeba učinit odbočku v našem vyprávění a zmínit se o pověsti o krysaři z Hamelnu. Díky literárnímu zpracování pověsti z pera bratří Grimmů, došlo k jejímu rozšíření po celém kulturním světě ve formě beletristické, filmové, divadelní i televizní. Pověst vypráví, že za dávných časů bylo opevněné město Hameln sužováno spoustou krys, myší a jiné podzemní havěti. Když se zdálo, že jakýkoliv boj proti tomuto božímu dopuštění bude marný, objevil se ve městě pestře a vybraně oděný cizinec a nabídl purkmistrovi a konšelům, že město veškeré havěti zbaví, dostane-li za to přiměřenou odměnu. Městští otcové souhlasili. Cizinec počal procházet ulicemi města a pískal při tom na stříbrnou píšťalu podivnou melodii. Ze všech děr, kanálů, sklepů a podzemních skrýší se počaly za ním hrnout nepřehledné zástupy krys, potkanů a myší. V čele tohoto průvodu vykročil cizinec z městských bran a vstoupil do předhradebního příkopu naplněného vodou, v níž se všechna havěť utopila.
Purkmistr a konšelé nesplnili své slovo a slíbenou odměnu cizinci nevyplatili. Oklamaný a rozezlený krysař vešel znovu do ulic města. Na zvuky jeho píšťaly počaly za ním přibíhat všechny děti ve stáří od čtyřech let. Cizinec vyšel z městských bran a se stotřicetičlenným zástupem dětí zmizel z dohledu bědujících měšťanů u vrchu zvaného Kalvárie. Podle jedné z pohádkově zaměřených verzí děti nadále žijí uprostřed her a zábav v podzemním slunečním ráji pod vrchem Kalvárií. Podle střízlivějších dohadů byly děti odvedeny krysařem někam do Slezska, snad až na Moravu.
Tato událost, k níž došlo 26.června roku 1284 je zaznamenána ve starých spisech a svědčí o ní staré nápisy na oknech a portálech řady kostelů v severním Německu.
Bývalý opavský archivář Wann došel ve svém badatelském pátrání k závěru, že nešlo o děti, ale o jinochy a dívky, mladé muže a ženy, které z přelidněného města Hameln odvedl podnikavý lokátor. Pestře oděný cizinec – podle povídky krysař – byl podle Wanna samostatný „podnikatel“ nebo ve službách některého z moravských světských nebo církevních feudálů, kteří podobně jako král, povolávali ve třináctém století z Německa a Flander davy kolonistů, jimiž osidlovali dosud sídelně nevyužité krajiny. O tento doslova revoluční kolonizační proces se na Moravě zasazoval zejména olomoucký biskup Bruno ze Šaumburku, který pocházel ze šlechtické rodiny, jejíž rodové sídlo hrad Šaumburk stálo v blízkosti města Hameln. Wann soudí, že řečený biskup organizoval pomocí svých emisarů-lokátorů přísun kolonistů z jeho rodného kraje, tedy i z města Hameln, čemuž nasvědčovala mimo jiné některá jména v kolonizované holštejnské oblasti, v prvé řadě název osady Hamlíkov. Ves je vedena ve starých zápisech pod jmennými obměnami velmi podobnými jménu Hameln, poprvé roku 1353 jako Hemlyncow a Hemlicow, roku 1385 jako Hamlicov, roku 1437 jako Hamlinkov, roku 1511 jako Hamakov a roku 1567 jako Hamlíkov. Dále podle Wanna se v okolí Hamlíkova vyskytují jména totožná se jmény v Hamelnu, např. Boda, což je původní název sousední vesnice, dnešního Podomí, hrad Stagnov u sousedního Rychtářova, podle Dětřicha Stagna. Podle Wanna je tedy nesporné, že mládež z Hamelnu byla v rámci kolonizační činnosti dovedena na Moravu, na místo, na němž založila vesnici a nazvala ji podle svého rodného města Hamlíkovem nebo Hamlinkovem.
Proti Wannově teorii vystoupil učitel a vlastivědný pracovník z okolí Hamelnu Hans Dobbertin. Podle něho hamelnská mládež měla být odvezena lokátorem po lodi do některého z pobaltských, silně germanizovaných států. Loď prý však na moři ztroskotala a nikdo se nezachránil.
Na dopis pana Dobbertina jsem odpověděl, že si nemyslím, že by Hamlíkov byl konečným cílem výpravy dětí, či mládeže z města Hameln. Bylo mně těžko si představit, že by bez velkých ztrát zástup mladých poutníků mohl dorazit z Hamelnu do míst tak vzdálených, jako byla kolonizovaná oblast Drahanské vrchoviny. Jako další důvod, svědčící proti Wannově hypotéze, se mně jevil malý počet stop po usedlostech v zaniklém Hamlíkovu.
Živý písemný kontakt mezi mnou a panem Dobbertinem posléze uhasl. Řadu let nato jsem se věnoval terénnímu průzkumu dalších a dalších úseků zkoumaného regionu. Při konečném monografickém zpracování výsledků svého dlouholetého výzkumu (3) jsem se podobně jako u jiných zaniklých osad zabýval opět otázkou Hamlíkova. Přiznávám, že se mně tentokráte přímý vztah mezi městem Hameln a vesničkou Hamlíkovem na Drahanské vrchovině nejevil tak nereálný jako před léty. Proč tento zvrat v mých názorech?
Průměrný příděl půdy na jednu z desíti hamlíkovských usedlostí činí 25 ha, což je nejvíce ze všech 54 zaniklých osad ve zkoumaném terénu. U jiných zaniklých osad se průměr na jednu usedlost pohybuje mezi 8 až 12 ha s výjimkou Bystřece a Podomí (18 ha a 21-25 ha). Je proto pravděpodobné, že původní Hamlíkov měl více než 10 usedlostí a že jejich řada pokračovala až do dnešních ruprechtovských polí, kde po nich zjišťujeme nálezy keramiky. Z tohoto hlediska patřil Hamlíkov nikoliv k malým, ale k větším vsím a mohl pojmout větší počet kolonistů. Nadbytečné počty mladých kolonistů mohly se usadit v již existujících holštejnských vsích jako bylo Podomí, Senetářov, Kotvrdovice, Lipovec, Bystřec, Budkovany i další. Dnes se domnívám, že tyto vesnice, které měly původně německá jména, byly založeny již řadu let před vznikem Hamlíkova kolonisty z Hamelnu a z jeho okolí a že Hamlíkov byl vybudován o několik desítek let později nově dorazivší vlnou hamelnské mládeže. Protože všechna vhodná místa pro usazení kolonistů byla již využita, museli se nejmladší kolonisté spokojit s nejméně příhodným místem ve stráni v Psím žlebu.
Protože se můj konečný názor na Hamlíkov kryje s hypotézou doktora Wanna, měla by lokalita zaniklého Hamlíkova znamenat významnou tečku v proslavené pověsti o krysaři z Hamelnu.
Škrtněme tedy vybájenou kapitolu o rajském životě nesmrtelných hamelnských dětí v útrobách kopce Kalvárie, rozlučme se s katastrofou potápějící se lodi s dětmi z Hamelnu a zamysleme se nad osudy mladých kolonistů, tvrdě pracujících na chudých políčkách vesnice v Psím žlebu, kterou v upomínku na rodné město Hameln nazvali Hamlíkovem nebo Hamlinkovem. Letopisy praví, že za husitských válek vesnička lehla popelem, že byla více než sto let opuštěná a pustá, že v polovině 16.století byla na krátkou dobu znovu osídlena, ale že roku 1596 byla opět pustá, navždy. V době bělohorské, kdy došlo k novému osídlení okolních vsí, vzpomínka na vesnici Hamlíkov v lese mezi Podomím a Ruprechtovem vyhasla.
Nevyhasla však navždy. Ožila v roce 1969, kdy stopy po záhadné vsi Hamlíkovu byly objeveny pod korunami borového a jedlového lesa v příkrém úbočí Psího žlebu v katastru vesnice Podomí. Kdykoliv vzpomenu na toto tiché, smutné místo, s mizejícími stopami po zaniklé vesnici, vždy se s jejím obrazem vynoří bájemi opředená postava jejího lokátora, tajemného krysaře z města Hameln.
 
Poznámky:
(1) orná půda
(2) soudní protokoly, od 14.-16.století soupis jednotlivých žalob (tzv. půhonnů)
(3) „Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin“, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1992
 
Odkazy na související články:
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář