Jdi na obsah Jdi na menu

Lulečský hrad

24. 10. 2010

ObrazekNenápadně stranou od stavby, pro kterou je známá vesnice Luleč - to znamená hned vedle barokního kostela sv. Martina - leží pod ochranou malého lesa už jenom půdní pozůstatky po hradu, který se tady hrdě tyčil před sedmi sty lety. Tehdy ho řemeslníci postavili z kamene bez použití malty na prostranství kdysi dokonale opevněného hradiska, zvelebovaného rukama lidí už od pravěkých dob.

Přestože na papír se lulečský hrad dostal až v roce 1406, kdy bratři Bedřich Motyčka a Licek z Lilče do brněnských Zemských desek úředně podepsali jeho předání Bedřichovi staršímu z Lilče, zlomky keramických nádob, které našli uvnitř hradu archeologové, jsou nejméně o celé století starší. Proto je pravděpodobné, že hrad vznikl v době, kdy olomouckému biskupství vládl Bruno ze Schauenburka, tj. 1245-1281. Stavba mu tak měla asi zajistit jako předsunutá stráž církevní vliv nad vyškovskou oblastí.

Péče o hrad velmi brzo, možná od počátku, připadla šlechtickému rodu rytířů z Lilče, kteří za majetkové odměny („léna“ nebo „manství“) pracovali pro olomoucké biskupství. Po smrti Bedřicha staršího v roce 1419 spravoval podle dobových zápisů lulečský hrad jeho nejstarší syn Diva z Lilče. Byl to zapřisáhlý katolík, který se jako příslušník vojenského rodu jistě účastnil protihusitského tažení olomouckého biskupství na Račice v roce 1422. Následné odvetné akce kališnických armád proti Vyškovsku a zuřivé útoky jejich odpůrců vydaly některé významné hrady v kraji ohni a zkáze (např. Vyškov, Melice, Orlov nebo Švábenice). Není to jisté, ale lulečský hrad musel stihnout stejný osud. Když Diva roku 1437 zemřel, sídlo zdědila jeho dcera Eliška, která ale žila v Kyjově a potom ve své tvrzi v Dobromilicích. Svědčilo by to o tom, že na hradě v Lulči se v té době nedalo bydlet a stal se opravdu obětí náboženské války. Zbytky keramických nádob, ze kterých by se na hradě jedlo a pilo během tohoto období totiž chybí, zatímco z jiných úseků existence sídla jich archeologové našli dost. Podle výzkumů současných ostatků hradu ale na místě nejsou ani stopy po požáru (např. uhlíky) a tak se soudí, že stavba byla během husitské války prostě opuštěna.

Eliška ale lulečský hrad nechala opravit, protože po její smrti v roce 1490 se v Zemských deskách brněnských objevuje zápis o převedení existujícího hradu s dvorcem na Václava z Ludanic. Tento majitel ale naopak později ztratil o šlechtické sídlo zájem a pod jeho lhostejností nakonec zchátralo. Vykonavatelé jeho závěti Jindřich Bítovský z Lichtenburka a Jan Čeloud z Pálovic pak roku 1523 oficiálně prodali Janu Dubčanskému ze Zdenína (mezi jiným majetkem) už jen zříceninu hradu v Lulči. Jako „pustý zámek v Lilči“ je v listinách naposledy uveden v roce 1574 a pak už se o ruiny významně zajímali jenom stavitelé kostela sv. Martina v 18.století z toho důvodu, že z něho mohli zadarmo rozebrat nikým nehlídaný kamenný materiál. To málo, co nakonec ze slavného hradu pánů z Lulče zbylo, se znovu ponořilo do země...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář